Vladimír Václavek piosenki

A nebe je na tvých rtech A nebe je na tvých rtech A nebe je na tvých rtech A nebe je na tvých rtech A nebe je na tvých rtech A nebe je na tvých rtech A nebe je na tvých rtech A nebe je na tvých rtech A nebe je na tvých rtech A nebe je na tvých rtech...

Blázen jsem ve své vsi, znají mne smutní psi, bílí psi ospalí, plynoucí do dáli, žádný z nich neštěká: těší mne zdaleka, jsou to psi oblaka, běží a nekvílí. Smutkem jsou opilí, kam jdeme, nevíme: požehnej duši mé. Pastýři prastarý s hlubokými dary...

Ha ha ha... Když pada slunce A stěny stoupají z propastí Buď mně v patách Když mlha stoupa A propastí se řidí do propastí Buď mně v patách Chytní se mně A už se nepouštěj Chytní se mně A drž se Drž se ve mně 

Věřím v moc kamenů a hvězd věřím v rosu která padá věřím v nekonečné tělo věřím v drakův let věřím v ryby věřím v ptáky a věřím ve plující mraky hlasu ticha věřím které proniká věřím trávě která usychá do ticha věřím listí které shnije a věřím opilci když pije...

Odletají vlaštovice, mlh a strnisk temné svíce, šípy černých plamenů. Pod střechou a nad pěšinou v krvi namočenou třtinou kreslí Amen na stěnu. Oči léta. Bolí. Hynou. Nevzpomínej. Vzpomenu. Uletěly. Už ne naše, hřeby v očích Tobiáše, sté...

Co si počnu na hřbitově až tam budu ležet v hrobě celé dny a v každé době jak tam zkrátím chvíli sobě samotinký sám Spočítám si dohromady co jsem měl a neměl tady vlasy zuby kamarády svoje lži a svoje pravdy to tam udělám Jedna dvě tři sedm devět na zem budu...

U malíře na pekelci slétali se ptačí herci hráli živothráli různě různě krásně různě hrůzně strojní pomníkmrakovrak ptačí nehetmužský dráp zobák z plechudráty z cév pochod křídelstřevní zpěv proslov peříkosti slov káně zvané lidilov Mezi nimi jeho hlava nestr...

Sedím si na stromě a je mi blaze blaze jak pejskovi v kuchyni na podlaze chtěl bych být doktorem chtěl bych být žížala nejraděj ze všech zvířátek mám medvídka mývala 

Nasedl jsem a bez sedla jedu na kozlím hřbetě. Dědeček na mě zakýval a pak pár slov mi řekne: „Jeď dál po téhle cestě.“ „Tudy!“ křičí můj stín, co jde v žebráckých hadrech světem. „Ta zlatá cestička,“ můj oblek svou si vede. Veliká labu zamrká: „Poj...

Shinanai...Shinanai... Shinanai...Shinanai... Shinanai...Shinanai... Shinanai...Shinanai... Shinanai...Shinanai... Shinanai...Shinanai... Shinanai...Shinanai... 

Svlečena v salóně Kde ve věcech čas dřímá Budeš jak vřeteno Světelné bílé třtiny Nad rudým ohništěm S nohama zkříženýma Naslouchat hlasu zimy Kleknu na kolena Pažemi obemknu ti A ty se usměješ Tenká jak mladé proutí A až se přitisknu Hlavou k tv...

Lalalalalalaj ... Jsí krásna květina Ale osamělá Stojiš na pobřeří A náslouchaš hlasů moře Ale i tvojí krásu Čas spalí na popel A zbudou jen tvý bíle kosti Lalalalalalaj ... 

V některých duších jsou modré hvězdy, v listoví času povadlé dnění, a čisté kouty, ve kterých přežil starý šum touhy a snění. A v jiných duších ovoce s červy. Přízraky vášní, truchlivé scény. Ozvěny hlasu, jen, popálený, jako proud šera z dale...